Rétorika 3. část - Technika mluvené řeči

Technika mluvené řeči

K mluvení nestačí jen chtít něco říct. Musíme také vědět, co konkrétně chceme říct, musíme mít dostatek dechu a také musíme umět správně artikulovat.

Řeč sídlí v levé mozkové hemisféře (u naprosté většiny lidí, tedy i u leváků) levá hemisféra vnímá pravým uchem slabiky, slova, věty, melodii řeči, rozkládá a skládá řečové celky. Naproti tomu pravá hemisféra přijímá levým uchem přírodní izolované zvuky (hlas zvířat, smích, šramot ....) dále např....rytmus, tvary písmen.

Základem úspěchu v technice řeči je práce s dechem - činností dýchacího ústrojí se vytváří výdechový ( expirační ) proud vzduchu, bez něho by nevznikly zvukové prvky řeči.

Rozlišujeme dýchání hrudní, brániční a smíšené. Hrudní dýchaní (mezi žebra) obvykle stačí na běžnou potřebu vzduchu, ale nestačí na mluvení, protože je mělké, rychlé. Ten, kdo dýchá tímto způsobem, se při mluvení musí nadechnout víckrát a obvykle je nádech slyšitelný - hlasitý. Brániční dýchání není naproti tomu pro organismus namáhavé, nadechujeme do břicha, využíváme celou vitální kapacitu plic, máme tak dostatek vzduchu ve výdechu na tvoření řeči. Pro řečníka je ideální využití obou způsobů, tedy dýchání smíšené.

Dechová cvičení

Prodlužujte výdechový proud: zhluboka se nadechněte, co nejdéle pak vydechujte pouze s hláskou S - syčte rovnoměrně a stále stejně nahlas. Zhluboka se nadechněte a na jeden výdech středně nahlas co nejrychleji počítejte od jedné co možná nejdál (limit je 50)

Zhluboka se nadechněte a na jeden výdech středně nahlas říkejte náročný text (třeba dny v týdnu) - počítejte kolik týdnů zvládnete. Zhluboka se nadechněte a na jeden výdech středně nahlas odříkávejte text lidové písně nebo nějakou říkanku.

Př. 1

Voře, voře Jan, přiletělo k němu devět vran.

První praví dobře voře,

druhá praví nedobře voře,

třetí praví dobře voře,

čtvrtá praví nedobře voře,

pátá praví dobře voře,

šestá praví nedobře voře,

sedmá praví dobře voře,

osmá praví nedobře voře,

devátá praví dobře voře Jan.

Hlasové ústrojí je uloženo v hrtanu - v jeho nejužší části se nacházejí dva blanité vazy, hlasivky. Jejich oddalováním, přibližováním, napínáním, a povolováním se mění hlasová štěrbina mezi nimi. Základní tón, který takto vzniká, je ještě dobarvován a upravován další součinností hlasové ústrojí - hlas je tedy složený, individuálně zbarvený zvuk. Proto nenajdeme lidi a absolutně stejným zbarvením hlasu.

Hlas by si měl každý člověk pěstovat, chránit, pečovat o něj. Hlasové ústrojí se může snadno poškodit. Proto dodržujeme alespoň základní zásady hlasové hygieny.

• Nemluvíme v nevětraných a zakouřených místnostech nebo v prašném prostředí.
• Nepřekřikujeme okolí.
• Neriskujeme teplotní šoky.
• Nepřecházíme respirační onemocnění.
• Při nachlazení dodržujeme hlasový klid.
• Věnujeme pozornost správnému dýchání.
• Při mluvení nezapomínáme pít - ne však alkohol (nevhodná je i káva nebo čaj)

Zhluboka se nadechneme a při výdechu a při výdechu artikulujeme HMMM - co nejdéle, při přirozené výšce hlasu, při opakování použijeme slabiky - MA, MA, MA - MI, MI, MI - ME, ME, ME.

Procvičujeme celé věty:

MÁ MÁMA MÁ MÁLO MÁKU.

MÁMA MÁ MÍLU.

MÁMA MELE MASO.

Dobrý řečník musí mít hlavu, nejen hlasivky (francouzské přísloví)

Artikulační ústrojí je nejen dutina ústní, ale také dutina hrdelní, nosní a všechny orgány, které tyto dutiny obměňují, zapojují do činnosti nebo naopak vyřazují. Nejznámějším, nejčastějším a také nejdostupnějším materiálem pro nácvik artikulace tzv. jazykolamy.

Spisovná výslovnost je nedílnou součástí techniky řeči. Někteří mluvčí si s přesností výslovnosti nelámou hlavu - jejich artikulace bývá nezřetelná, a je jedno, zda používají standardní jazykový kód nebo mluví některým nářečím. Tato tzv. náznaková výslovnost vždy snižuje celkovou kulturu vyjadřování mluvčího. Bývá podmíněna sociálním kontextem, je často příznačná pro některé vrstvy obyvatelstva, zvláště s nižším vzděláním. Velmi často je generační - bývá významným znakem řeči teenagerů (protest proti světu dospělých). Najdeme ji také v řeči citově vypjaté, rychlé, zbrklé, případně u osob, které běžně příliš nemluví.

V češtině rozlišujeme výslovnost spisovnou a nespisovnou. Spisovná čeština:

• Nekrátí ani neprodlužuje samohlásky, samohlásky jsou neutrální, tedy ani příliš uzavřené ani příliš otevřené.
• Vyslovuje všechny souhlásky, i když kdy na konci slova nezněle.
• Slova, přejatá z cizích jazyků, obvykle počešťuje - podle míry zdomácnění a podle toho, jak se dané slovo píše.

Zvukové prostředky mluvené řeči: slovní přízvuk je v češtině obvykle na první slabice slova a je pevný. Jen v určitých situacích se posouvá, v podstatě zase na první slabiku ale tzv. přízvukového taktu (např. předložkové spojení). Umístění slovního přízvuku se podílí především na rytmu řeči.

Závažnější pro význam sdělení je větný přízvuk - tedy zdůraznění nejdůležitější části sdělovaného obsahu. Výrok složený z více slov může mít také víc významů - podle toho, které slovo v řeči zdůrazníme.

Větný přízvuk tak sleduje logiku sdělení, významně se tím podílí na frázování textu a intonaci. Intonace je další významný zvukový prostředek - moduluje souvislý projev. Melodie řeči stoupá nebo klesá, mění se síla a výška hlasu. Poznáme tak nejen členění textu, ale také význam odpovědi.

Významným zvukovým prostředkem souvislé řeči je pauza. Rozlišujeme pauzu FYZIOLOGICKOU - nutnou k nadýchnutí a FUNKČNÍ - členící, zdůrazňovací, pauza na doznění, pauza slavnostní, pauza technická.